Výstava

ROMOVÉ V ODBOJI
CZ / ROM / ENG

Výstava se tematicky zaměřuje na příběhy romských odbojářů za druhé světové války. Autorka výstavy, romská filmařka Vera Lacková, vychází především z životního příběhu svého pradědečka, romského partyzána Jána Lacka. Zároveň vychází i z pracného historicko-etnologického výzkumu, který zkoumal situaci a postavení Romů za druhé světové války, jejich zapojení do Slovenského národního povstání a jejich motivaci, činnost a aktivitu v odboji. Prostřednictvím konkrétních příběhů respondentů a shromážděného materiálu chceme veřejnosti přiblížit zapomenuté příběhy a osudy lidí, kteří s nasazením vlastního života přispěli k osvobození slovenského a českého národa od fašismu během 2. světové války. Autobiografické pátrání Very Lackové přináší příběhy lidí, kteří se navzdory svému etnickému původu dokázali spojit proti zlu.

Osudy několika romských partyzánů režisérka zpracovala ve filmu Jak jsem se stala partyzánkou.

Výstava vznikla ve spolupráci se společnostmi: Media Voice, Film & Sociologie a Kruton.

Kurátoři: Daniel Grúň, Věra Lacková

Koncepce a realizace: Lucie Davidová Patáková a Jana Němcová

Už v dětství mi babička vyprávěla příběhy o mém pradědečkovi. Jmenoval se Ján Lacko a byl to romský partyzán. Za druhé světové války byl vězněn v zajišťovacím a později koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom a německé jednotky mu zatím vypálily dům a domobranci z Heimatschutz odvedli jeho šestičlennou rodinu do lesa a tam ji chladnokrevně popravili.

Babiččino vyprávění mě ovlivnilo natolik, že jsem se jako dospělá rozhodla k pradědečkově příběhu vrátit, a začala jsem o jeho osudu zjišťovat víc. Spolu s historiky a etnology jsem téměř dva roky pátrala v archivech a muzeích a navštěvovala potomky romských partyzánů a vojáků. Zjistila jsem při tom, že romský odboj je vytrženou kapitolou našich dějin. Romové nebyli jen oběťmi války. Aktivně se zapojili do partyzánského hnutí hned v několika zemích: v Rusku, v bývalé Jugoslávii, na Slovensku, v Česku, v Itálii i jinde.

Ptala jsem se sama sebe, jak je možné, že společnost o Romech v odboji neví. Proč jejich příběhy z odboje už téměř nikdo nevypráví?

Dnes jsem já nositelkou babiččiných vzpomínek na osud mého pradědečka a vedle toho jsem objevila i další příběhy romských odbojářů.

Cítím opravdovou zodpovědnost za to, abych tyto vzpomínky předala společnosti a zachránila příběhy Romů v odboji před úplným vymizením z paměti, aby nezemřeli podruhé.

Vera Lacková, iniciátorka a autorka výstavy a režisérka filmu Jak jsem se stala partyzánkou

 

Výstava Romové v odboji se zabývá otázkou, jaké je vzájemné propojení mezi pamětí, zapomínáním a reprezentací historických událostí. Poukazuje na selektivní charakter připomínání a zpřítomňování významného mezníku našich dějin, Slovenského národního povstání.

Kromě Slováků a Romů bojovali v SNP za svobodu slovenského národa i zástupci mnoha dalších etnik. SNP nesjednocovalo lidi na základě etnické příslušnosti, ale na základě jistých hodnot a přesvědčení. Mlčení o účasti Romů na povstání je důsledkem řady faktorů, které je potřeba podrobněji zkoumat. Výstava je založena na zprostředkování činů romských hrdinů během SNP a představuje vybrané motivy a příběhy z jejich osobního života a ze života jejich rodin a potomků. Vedle pěti účastníků odboje, jejichž totožnost je nám známá, chceme připomenout i hrdiny, jejichž jména neznáme. Zviditelňuje důležitost osudu romských hrdinů a zároveň nastoluje otázku trvanlivosti a dočasnosti památníku jako takového.

Daniel Grúň, kurátor

 

Romové ve Slovenském národním povstání

Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944. Ozbrojený odpor povstaleckých vojenských jednotek – partyzánů – vyjadřoval vůli všech demokraticky smýšlejících lidí postavit se proti pronacistickému režimu Slovenské republiky, která byla satelitem nacistické tzv. třetí říše. Po ústupu povstalců na podzim 1944 docházelo k represím a fyzické likvidaci civilního obyvatelstva. Represí se dopouštěli příslušníci SS, operační skupiny H a pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy a fyzicky likvidovali i romské obyvatelstvo.

Málokdo však ví, že Romové nebyli jen oběťmi. Mnozí z nich se také zapojili do Slovenského národního povstání. Díky své dobré znalosti terénu se stali výbornými spojkami mezi partyzány v horách a jejich podporovateli z řad běžného obyvatelstva. Přinášeli partyzánům do lesů jídlo, zásoby, zprávy z obcí a informace o pohybu nepřátelských jednotek. Mnoho Romů zahynulo proto, že byli podle nacistické ideologie považováni za „podlidi“. Nejvíce romských mužů, žen a dětí bylo povražděno v Kremničce, Nemecké, Kováčové a ve Zvolenu. Mezi obce, z nichž pocházelo nejvíce zavražděných Romů, patří Ilija, Čierny Balog, Tisovec, Krupina, Lutila a Horný a Dolný Turček.

Mnoho Romů se přímo zapojilo do partyzánských skupin, bojovali a umírali po boku vojáků a partyzánů. Většina z těchto Romů se k partyzánským skupinám přidala po propuštění z vojenské služby. Mnozí z nich byli součástí 1. československého armádního sboru, který se zformoval na území Sovětského svazu, a to i z vojáků, kteří dezertovali ze slovenské tzv. Rychlé divize, mezi nimiž byli i Romové.

Partyzánská činnost jednotlivců měla často neblahý vliv na osud jejich blízkých. Celé rodiny romských partyzánů byly vyvražděny pro podezření z účasti na povstání. Represe zesílily zejména po potlačení povstání a nezřídka byly vypalovány celé osady.

Po osvobození bylo pro romské účastníky povstání často velice obtížné svou účast na povstání prokázat. Jejich svědectvím nikdo nepřikládal váhu. Jen výjimečně lze najít písemné doklady, které zachycují výpovědi přímých romských účastníků povstání a represí, kterým bylo vystaveno civilní obyvatelstvo. Poválečné generace tyto vzpomínky dále nešířily buď vůbec, nebo jen ve výjimečných případech. Vzpomínky na holocaust a válečné období Romové spíše vytěsňovali a jen málokdy je vyprávěli svým dětem. Nebyl proveden žádný historický výzkum. Příběhy romských partyzánů a jejich rodin tak byly nadobro zapomenuty.

 

Romové v odboji v protektorátu Čechy a Morava

Československá republika se po mnichovské dohodě rozpadla a místo ní vznikly dva státy. Dne 16. března 1939 byl v Čechách a na Moravě zřízen protektorát Čechy a Morava. Ten byl nacisty začleněn do rámce Německé říše, která dohlížela na protektorátní vládu a vojenskou ochranu.

Přítomnost německých okupačních vojsk, gestapa a protektorátní české policie značně ztěžovala odbojovou činnost. Mimořádná opatření tzv. Cikány postupně izolovala a otevřela cestu k bezohlednému „konečnému řešení“ tzv. cikánské otázky. Protektorátní sběrné tábory byly zřízeny v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Většina protektorátních Romů byla z táborů transportována do cikánského tábora v Osvětimi-Březince a tam zahynula v plynových komorách.

Do povstalecké činnosti se zapojovali většinou jednotlivci, které k boji na straně povstalců vedly různé důvody. V případech, jež jsme zaznamenali, se nejčastěji jednalo o osoby, které byly vězněny v některém ze sběrných táborů, ale podařilo se jim uprchnout. Mnohdy je k odboji vedla pomsta, protože přišli o většinu rodiny. Stejně jako v případě válečné Slovenské republiky lze jen vzácně najít písemné doklady, které by zachycovaly výpovědi romských partyzánů.
_________________________________